jak jste asi pochopili z toho ticha, které tu od léta vládlo, v mém životě se děly poměrně smutné věci. Jednak jsem z docela nefér důvodů přišla o práci a v tomtéž týdnu taky zemřel jeden z nejdražších členů naší rodiny. Byla to pro mě zkouška, s jakou jsem se ještě nepotkala. Teda tu šikanu, kterou jsem musela snášet na pracovišti už jsem zažila dřív i na základce, nicméně jsem nečekala, že kolegyně zajde až tak daleko a bude si razit cestu "přes mrtvoly". Poslední měsíc v zaměstnání bylo pro mě čiré utrpení a marná snaha dovolat se u někoho pomoci. Pak jsem dostala z čista jasna výpověď a práci jsem opustila ještě ten den alespoň z odstupným.

 Ukázalo se ale nakonec, že to bylo vlastně to nejlepší, co se mi mohlo stát. Měla jsem čas pomoct mamce a uvědomit si, co vlastně chci dál a hlavně vrátit se do své vlastní kůže, jak se říká. Jakmile jsem se z těch šoků probrala, uvědomila jsem si, že žádná práce mi nestojí za ty nervy a že nejdůležitější je být zase konečně sám sebou. Pár dní nazad jsem šla po městě, v uších perfekntí muziku a připadalo mi, jako bych se po roce a čtvrt konečně probudila z nějakého fakt divného snu.

 Věděla jsem už dřív, že se věci nedějí jen tak bez důvodu, ale dneska jsem o tom přesvědčená a jsem ráda, že se můžu v životě posunout dál. Začala jsem znovu a doufám, že teď už bude všechno jen lepší. Těším se na Vánoce, pomalu vybírám dárky, vylepšujeme náš domov a taky dovolená na vysočině mi moc pomohla.

 Chtěla bych Vám proto říct, abyste nebyly nikdy smutné, když se vyskytne hrbol na cestě, pokaždé se z toho totiž dá vykřesat alespoň něco dobrého a hlavně nového a nečekaného.

Omlouvám se, že to dneska bylo takové ukecané, ale měla jsem pocit, že byste to měli vědět a třeba se z mých zážitků i malinko poučit.